Zlomené srdce, znovu..?

Přišla jsem k domu, který se mi zdál neskutečně velký pro jednoho. Chvíli jsem jen tak postávala a dívala se kolem. Zahrada byla pečlivě udržovaná a na pravě straně byl bazén. Prostě idylka, krása. V tu chvíli máte chuť se nastěhovat. Opřela jsem se o strom a vytáhla jsem mobil z kapsy u kalhot. Chtělo se mi ho překvapit. Jaké překvapení pr mě bylo, když se ze zadníí terasy vyřítily dvě děti. Nebylo jim více jak devět, jemu kolem osmi let a té malé maximálně mezi 5-6lety. Byly to krásné děti. Úplní andílci, srdce by mohlo plesat, když je oči viděly běhat po zahradě a uši mohly slyšet jejich roztomilý, nepředstíraný smích. Zatím mi do sebe nic nezapadalo. Neměla jsem přece důvod myslet si, že by to byla zrada, dokud nevyšla žena. Mohlo jí být tak okolo 33 let, ale je to jen hrubý odhad. Pomalu jsem cítila jak se začínám mračit a stahuje se mi srdce i když bije snad 180/m. Pak vyšel on. S tácem v ruce a limonádou. Žaludek mi udělal kotrmelec a píchlo mě na hrudi tak moc, až se mi oči zalily slzami. Zrada. Obrovská zrada. Přemohla jsem se a vytočila jeho číslo, tak jak jsem to měla původně v plánu v mém překvapení, které se nakonec obrátilo na mě. DLouho nezvedal mobil, ale nakonec ho vedl. Vstal a poodešel od zahradního stolu s židlemi, kde se pohodlně usadil. Nezdálo se mi, že by byl překvapený, neo zaskočený, že mu volám. Choval se docela přirozeně. Když poodešel do bezpečné vzdálenosti, dokonce mě oslovil zlatem. Byla jsem v šoku. Nadechla jsem se a vyšla ze mě jen jedna věta, která mu byla okamžitě jasná a kterou ani on sám nemohl popřít. "Máš krásnou rodinu. Jsi hajzl, že si mi lhal, ale i tak byly ty chvíle co jsme spolu byli hezký." Zavěsila jsem a co nejrychleji šla na autobusovou zastávku. Po tvářích se mi začaly kutálet slzy, jedna přes druhou. Bylo mi zle. Bylo mi nanic. Cítila jsem se jako hadr se kterým vytřel svoje potřeby a touhy. V autobuse jsem se přistihla při pocitu, ve kterém jsem obviňovala sama sebe. Připadala jsem si jako lhářka, ačkoliv jsem v ničem nelhala narozdíl od něj. ALe přsto se to zdálo, jako by to byla moje vina. Teda aslespoň mě se to tak zdálo. Ani nevím proč. V autobuse na mě někteří lidé koukali, ale bylo mi to jedno. Nremohla jsem zastavit ten příval slz, bolesti i vzteku. Když jsem vystoupila, snažila jsem si zakázat pláč, ale čím více jsem si ho zakazovala, tím víc se ze mě hrnul. Odemkla jsem dveře, rozběhla se do ložnice a padla na postel. Teď už jsme vzlykala hlasitě. Teď jsem se nemusela stydět za svůj projev bolesti a zrady. Mobil mi vyzváněl celé odpoledne. Pokaždé, co jsem se podívala na display, bylo tam jeho jméno. Po šestém volání jsem se přestala dívat. 

Ptám se, jestli tohle patří k lásce, nebo jestli je to jenom něco co si na lásku hraje. Může být láska takhle krutá, nebo jsme spíše krutí my? Už nikdy nechci zažít tenhle pocit. Už nikdy více, prosím....